Deník z akce Jižní Perú 2001
0.den (pondělí 18.6.)
Ve velkém shonu jsem odpoledne vyrazil z Brna do Prahy. U Michala a Radky jsme se posilnili zbytky z jejich svatby a prošli vybavení a finance. Kolem desáté jsme zalehli, protože nás čekalo brzké vstávání a těžký den.
1.den (úterý 19.6.)
Vstali jsme v neskutečných 6 hod. a vyrazili na Ruzyni. Odbavení a odlet do Londýna v 8:50[1] proběhl bez problémů. V Londýně jsme byli v 10:05, dále jsme letěli Boeingem 747 na Miami. Alkoholu bylo dosti, museli jsme si o něj ale stále říkat. Přistáli jsme v pohodě v 18:05, pěkný výhled na město a teplota 33°C. Měli jsme zde menší incident s pomerančem v batohu, který díky vůni svatebních koláčků odhalil pes. Poněkud nás překvapilo, že tam byl pouze Michalův batoh (podle informací letištního personálu se měly všechny batohy v Miami odbavovat, naše však šly přímo). Krátce jsme se podívali ven z letištní haly - horko, vlhko a drahý káry. Odlet byl ve 23:30, už jsme byli dost ospalí, takže z toho letu moc nevíme.
2.den (středa 20.6.)
Přílet do Limy byl ve 4:08,
s našimi zavazadly jsme se kupodivu shledali. Po zkušenostech jiných
cestovatelů jsme o ně měli strach. Potkali jsme dva Čechy, kteří
směřovali do hor, uměli trochu španělsky. Drobně mrholí, teplota je asi 15°C,
ani se nám tu nechce být, město vypadá šedě, neútulně a nezajímavě. Hned jsme
vzali taxi k cestovní kanceláři Ormeňo, kterou jsme našli v LP[2].
V 7:30 jsme vyrazili do Pisca. Tam se nás ujmul Ludvig
s Juliem. Ubytovali nás v Hospedaje Mariereta. Slušný
pokoj, teplá voda tekoucí čůrkem a milá paní – to jsou jeho atributy. Udělali
jsme si prohlídku města a pak rikšou do restaurace Fresh Sea Food. Tu
nám doporučil Julio. Nebylo možné se zde domluvit bez slovníku. Nakonec
to vyřešila Radka se servírkou, které zvládaly mezinárodní komunikaci
s artikulací typu méééé, pípíí apod. Neměli nic od ryb a tak jsme jeli
jinam. V centru se na nás sesypaly holky s nabídkami restaurací.
Vybrali jsme tu nejlevnější s cenou 6 SOL[i]. Jídlo se skládalo
ze dvou chodů. Každý si dal něco jiného. 1. chod byla hovězí polévka, avokádový
salát nebo rybí salát ala mates. 2. chod byla ryba, vepřové nebo kuřecí maso.
Pak na pití juice. Poslali jsme pár e-mailů z internetové kavárny. Koupili
jsme Inka Colu (nebyla tak špatná jak se prezentuje v cestopisech,
chuť je asi jako u pasty Tuti Fruti) a koku. Byli jsme unavení a tak jsme šli
rovnou spát. Jsme kousek od rovníku a tak se tady stmívá v 18:00 a svítá
cca v 6:00.
3.den (čtvrtek 21.6.)
Vstali jsme v 6:15, kupodivu bez
problémů se žaludkem a odpočinutí. Lehce jsme posnídali müsli a čaj. Přesně
v 7:30 (nečekané) byl odjezd na Islas Ballestras. Cílem byli tučňáci
a tuleni na ostrovech. Po cestě nás fascinoval zápach na pobřeží Pacifiku
i v přístavu. Jeli jsme člunem s dalšími asi 10 turisty. Na zemi
v písku jednoho ostrova jsme viděli trojzubec délky cca 100 m, dále krásné
skály, hodně tuleňů a pár tučňáků. Také mnoho ptáků, mezi nimi asi i pelikány. Peruánci jsou příjemní a komunikativní.
Vracíme se zpět do Pisca, se společností SAKY se přesouváme do Icy,
kde příjemně poobědváme. Dozvídáme se, že sestra majitelky restaurace byla
v Praze na Pražském jaru. U spol. San Cristobal
kupujeme jízdenku do Nazcy.
Všude jsou kopce, duny, poušť a sucho. I v autobuse je prach. V Pulpě nám na násadách od smetáku do autobusu nabízejí různé zboží – pomeranče, pití a pečivo. V Ice se nám Peruánci pro změnu cpali do autobusu a při rozjezdu zase hromadně prchali pryč. Jeden Peruánec nám nabízel letadlo a ubytování v Nazce. Na dotaz, zda nejsou v pokoji štěnice nereagoval, museli jsme mu to vysvětlit rukama, pak pochopil. Ihned po opuštění autobusu se na nás sesypala horda Peruánců s nabídkami jdoucími až k magické hodnotě 1 Sol za ubytování. Nakonec jsme podlehli jedné hezké slečně jménem Miriam, z níž se později vyklubala pěkná s..ně. Dohodli jsme s ní let nad obrazci v Nazce a také hotel. Bydleli jsme v krásném hotelu Hospedaje de Pajonal, jehož majitelé byli dva příjemní manželé. V pokoji byla i sprcha.
4.den (pátek 22.6.)
Ráno jsme vstali v 6:00. Původně
plánovaný čas letu v 8:00 se posunul na 11:30. Mezitím jsme neplánovaně navštívili
pohřebiště Nazků, výrobnu keramiky a manufakturu na dobývání zlata.
Zajímavé byly až 3 m dlouhé vlasy mumií a hodně darů. Let se nám líbil, některé
tělesné orgány však nebyly úplně spokojeny. Očekávali jsme větší a výraznější
obrázky. Po menší diskrepanci v hotelu dohodnutém s Miriam
jsme se přesunuli do hotelu Alegria. S Miriam jsme totiž dohodli
celkovou cenu za let i hotel, ta však nedala žádné peníze majitelům hotelu a
oni je pak chtěli od nás. Po dobrém obědě jsme za asistence mladé nezkušené salesmanky
(asi 7 let), dítěte čistícího bílým tričkem zem a povalujícího se psa zakoupili
se slevou lístky do Arequipy. Mysleli jsme, že jsme ušetřili 2 Soly,
nakonec jsme však prodělali 28.
Po krátké odpolední siestě jsme navštívili město, rozměnili peníze a nakoupili jídlo na večeři a snídani. Hotel Alegria je příjemný, nabízejí ubytování od lo- po hi-level. My jsme spali v lo-end pokoji, který neskutečně smrděl. V noci byla ve vedlejší restauraci diskotéka, hudba byla čím dál tím hlasitější, v 5 hod. ji vystřídali kohouti. Michal se probudil již v 10 hod. večer a už nezabral. Ačkoli máme sandály, neustále o nás jeví zájem čističi bot.
5.den (sobota 23.6.)
Ráno jsme se sbalili, osprchovali (stejně jsme za pár hodin byli znovu plni prachu) a nasnídali. Vyrazili jsme taxíkem na Incké ruiny, akvadukty a zbytky vesnice Cavachi. Na Michalovu otázku, zda je možno zavřít okno taxikář Armando hbitě vytáhl ze zásuvky kliku a daný výkon provedl. Akvadukty byly skvělé, ocenili jsme dokonalost stavby. Průvodci jsme na vyžádání dali 1 sol (propina) a taxikáři jsme naivně jako další cíl určili Cavachi. Po několika dotazech se podařilo odbočit z hlavní cesty do pouště, když se po půl hodině stále nic neobjevovalo, začali jsme se zajímat o to jak je to vlastně daleko. Taxikář řekl 20 min. Po 20 min. se taxikář začal sám také ptát domorodců, odpověď zněla 30 min. Michal s Radkou vyměkli a tak jsme to s vidinou turistů umírajících žízní v poušti otočili. Tak tohle bylo ve stylu hesla – nečteš nevíš, protože v LP to bylo popsáno. Cestou zpět jsme se ještě stavili na letiště a dokončili koupi triček, kterou jsme začali již ráno těžkým smlouváním ceny z 10 na 8 Sol. Koupili jsme si každý jedno. Když obchodníci uviděli Michalovu peněženku, tak je málem klepla pepka. Pak jsme sbalili věci a prošli se po městě. Poobědvali jsme křenovou polévku se špagetami a ještě zevlovali po městě.
Sedíme na náměstí pod stromy na lavičce.
Vedle nás sedí ještě nějaký mladý Peruánec
a snaží se nám vnutit nějaké zboží. Michal se ke mně otočí
s námitkou ať tak moc nekopu do lavičky. Já nekopu. A ani Radka
nekope. Peruánec již není na svém
místě. Začínáme chápat, že nás postihlo zemětřesení. Všude se zastavují lidé,
vybíhají z domů na ulici, drží se kolem ramen a modlí se. Vznikla docela
panika. My stojíme na trávníku na náměstí, daleko od stěn domů a sloupů el.
vedení, pod velmi nízkými stromy. Díváme se jen pod sebe, jestli se někde
neobjevují trhliny. Naštěstí nic. Je i poměrně ticho, jen zahoukalo pár sirén,
ale žádné řinčící sklo a padající věci se nekonaly. Nikde nejsou žádné škvíry
ani trhliny. Vidíme jen třepající se skla oken. Po chvíli se vrací vše do
normálu. Jen lidé jsou rozrušení, smutní, často pláčou, volají z budek
svým známým. Příliš to nechápeme, až později se dovídáme, že to co bylo zde,
mělo jen 5,5 stupňů Richterovy stupnice, zatímco níže v Arequipě
přes 7 stupňů (až 7,9), následkem jsou zřícené domy i mrtví.
Večer jsme si vyhlédli jednu cebicherii, abychom okusili tak doporučované cebiche – naložené ryby. Při polévce nás vyhnal ze židlí menší záchvěv půdy. Pak už přišel hlavní chod. Kalamáry, chobotnice a cebiche. Veškeré očekávání bylo negováno množstvím octa a soli, které znemožnilo jídlo pozřít. To prostě nešlo! Zevlovali jsme, umyli se a s předstihem vyrazili na autobus. Ještě jsme se na několika místech dotazovali na průjezdnost cesty do Arequipy. Reprezentanti CK Pulca i policie shodně souhlasili, že projet není problém. Nějaká prodavačka sledující televizi ve stánku s jídlem mi tvrdila, že to rozhodně nepůjde. Komu byste věřili vy? A tak jsme se vydali na zastávku busu. Po několika iteracích nás na vlastní náklady reprezentanti z Pulcy dovezli na místo. A mohlo se jet. Trochu nás zarazilo, že CK Pulca prodává lístky na bus společnosti Andoviňa a nakonec jede autobus Pacifico del Sur. No hlavně že jede…
6.den (neděle 24.6.)
Dojeli jsme bez problémů do Atico, kde jsme asi ve 3 hod. ráno zastavili. Nešlo o zastávku řidiče k načerpání nových sil, jak jsme se původně domnívali, ale o cestu zablokovanou sutí a trhlinami po zemětřesení. Terén cesty vedoucí podél pobřeží byl skalnatý. Po zjištění, že se cesta uvolní za 3 – 6 dní jsme se rozhodli pro návrat zpět do Nazcy. Ještě jsme si stihli sáhnout na Pacifik. Přidali jsme se ke skupině gringos, kteří také původně cestovali naším směrem. Nemohli jsme však sehnat žádný odvoz. Všichni Peruánci lpěli na cestě do Arequipy. Po dlouhé domluvě nás vzal řidič náklaďáku – dobytčáku. Spolu s námi (asi 18 gringos) jelo ještě 6 Peruánců, kteří se tvářili jako že patří k řidiči a platit tudíž nemusí. Cesta trvala cca 4 hod. a byla zajímavá. Po příjezdu do Nazcy nás odchytli nadháněči a nabízeli nám za 15 Sol na osobu cestu do Cuzca v dodávce. Vypadala nezáludně. Podlehli jsme.
Výjezd byl bez problémů. S námi jel
kromě řidiče s klukem a asi 25letým kolegou ještě mladý gravidní pár.
Jízda, která již za Nazcou začala být velmi kopcovitá, byla velmi
pomalá. Motor již očividně nebyl v nejlepší kondici a převodovka také ne.
Začali jsme podezřívat řidiče z vysokého stupně flatulace. Problém se
sirovodíkovým zápachem měl však původ nikoli v metabolických, ale
v chemických procesech. Vařil se elektrolyt v bateriích. Nedělalo mi
to úplně dobře na nosní sliznici, ale byla dost zima, tak jsem ani neotevíral
okno. Něco málo jsme ještě ujeli, ale v Puchao byla nutná výměna
baterie. Pomohla skvěle zásobená secondhand nonstop mototechna. Pak se
projevily další závady tohoto záludného stroje. Občasné poblikávání světel se
stále zvětšujícími se intervaly, kdy jsme jeli po tmě, mi nepřipadaly moc
zábavné. Skutečně jsme již byli v horách a cesta byla jednak úzká, ale
také velmi zatáčkovitá a pod námi byl obvykle hluboký sráz bez svodidel a
jakkoli zpevněné krajnice. Pak také začal chcípat motor, což se řidič snažil
léčit (pro mne vystudovaného motoráře se zájmem o elektrotechniku)
nepochopitelnými zásahy do změti drátů s relátky, vypínači a autorádiem.
Občas se však povedlo a tak se cíl přeci jen po metrech přibližoval. Při jedné
z mnoha zastávek jsem však zpozoroval ohýnek (skutečně !!OHÝNEK!!) zespodu
šasi v blízkosti palivové nádrže. Jelikož jsem si nedělal žádné iluze o
kvalitě a těsnosti palivového systému, přehodnotil jsem možnost opustit tento
ďábelský stroj a pokusit se použít jiné, snad spolehlivější vozidlo.
K tomu pomohl i zápach spálené pneumatiky, kaluž pod baterií a výhled do
hlubokých údolí. Rozhodnutí bylo naopak ztíženo povědomím o tom, že právě tato
horská cesta se vyznačuje bandami, které přepadají cestující. Stopli jsme první
bus do Abancai.
7.den (pondělí 25.6.)
Bus nejel přímo. Vzal to přes nejhorší cesty, které byl schopen projet. Zřejmě spojovaly vesnice ležící mezi Nazcou a Abancai. Tím nám poskytl nevšední pohled na život prostých Peruánců. Až po rozednění jsme zjistili, kolik lidí s námi skutečně jede. Michal měl 4 děcka, ale nesl to statečně. Hory kolem cesty byly krásné. V 9:00 jsme byli v Abancai. Nasnídali jsme se a šli na internet. Ve 12:00 jsme vyrazili na autobus do Cuzca. Ke mně si přisedla mladá Peruánka Jaqueline. Bylo jí asi 15 a studovala střední ekonomickou školu v Cuzcu, kde bydlela u tety. Měla pár bratrů a sester, rodiče žili v Abancai a měli docela dobrou práci v administrativě. Jaqueline toho moc nenamluvila. Mě asi po dvou hodinách došla i se slovníkem řeč. Cesta byla příjemná, obdivovali jsme nádherná panoramata. Na nádraží nás odchytla agentka s a. c.[3] a snažila se nám vnutit ubytování za 5 USD. Nakonec nabídla jiné za 10 Sol a platila taxi za 3 Sol, tak jsme to vzali. Hotel se jmenoval Don Diego. Na večeři jsme šli dle doporučení k Viktorovi (Victoria). Jídlo bylo velmi dobré, skládalo se z předkrmu – teplé dalamánky s máslem, polévky a hlavního chodu. Pak bylo možné sníst zeleninového salátu na baru co hrdlo ráčí. Unaveni a s lehkými bolestmi hlavy a závratí (z výšky 3500 m.n.m. v Cuzcu) jsme šli spát.
8.den (úterý 26.6.)
Vstali jsme v 9:00 hod, posnídali jsme a vyrazili shánět informace o Machu Picchu – našem dalším cíli. Hned první informace nás konsternovala – 120 USD a nemožnost vstupu bez průvodce. Nakonec jsme sehnali vstupenku za 100 USD. Pak jsme si ještě u 3 společností zabookovali letenku z Arequipy do Limy. Všude stála 69 USD. Štve nás, že jsme nuceni absolvovat Inckou stezku jako největší masňáci s průvodcem, nosiči jídla a stanů a připravovaným jídlem a čtyřmi dny cesty. Fuck fuck fuck. Ale nebylo jiné volby. Začali jsme počítat finance, neradostné vyhlídky. Taky jsme konečně sehnali bombu do plynového vařiče, nikde jinde nešla sehnat, asi by příště bylo lepší vzít benzíňák, tekutá paliva jsou dnes všude a nepotřebují speciální obal.
Mě docela bolelo břicho. Bylo to ze
včerejší večeře. Té majonézy jsem si dal do salátu prostě moc a navíc jsem 2
dny nešel na velkou, tak co se asi tak mohlo v žaludku vytvořit... Tak za
to jsem si mohl sám. Jinak nikomu z nás celou cestu celkem nic nebylo.
Přesto jsme se rozšoupli. Koupili jsme rumbakoule, kabátec, čepici, pásek, pohledy a buchtu. Několikrát jsem navštívil mladou Peruánku, která v průchodu tkala krásné pásky a koberečky, moc jí to šlo, prý jeden pásek tká 2 dny, tak jsem jeden nádherný koupil za 4 Soly. Jsme již tak zkušení ve smlouvání čehokoliv, že uhádáme tak nízkou cenu, že je nám to až blbé (Radce i nepříjemné). Peruánci také občas poté co prodají své zboží, pochopí, že na tom prodělali a znechuceni odcházejí. Kupujeme s Michalem zásadně jen to nejlevnější zboží, narazili jsme na Cuzqueňu – peruánské pivo za 3,5 Sol za 0,63l (zajímavá míra, mají ještě 0,33l a 1,1l). Starý Peruánec, který to prodával, nám také nabídl místní alkohol - docela ušel. My jsme mu na oplátku dali ochutnat naši slivovici padesátpětku, ani to nedopil, bylo to na něj moc silné. Oběd za 3,50 docela ušel. Šetříme, takže večeři vaříme v hotelu. Balíme věci na Inka Trail. Společná sprcha s Michalem den zakončila.
9.den (středa 27.6.)
Vstali jsme nevyspalí v 5:30, měl
jsem mírné žaludeční potíže. Posnídali jsme a vyhlíželi východ slunce
s autobusem. Bus přijel na čas, ale k jinému hotelu. Nabral nás a po
dvou hodinách jízdy po městě a vyzvedávání dalších lidí a kontrole ISIC karet
jsme konečně vyjeli. Zastávka byla ve vesnici Urubamba. Mají zde krásné,
turisty nezkažené tržiště. Odjíždíme na km 82 po nezpevněné vozovce.
Vystupujeme z busu, rovnáme si na záda batohy. Čeká nás vstupní kontrola a
malá diskrepance spojená s tím, že na jednoho průvodce má být max. 15
turistů. Tak nám to slibovali i v c. k. Nás ale bylo 27. Po 15 minutách
bereme ještě jednoho průvodce a vyrážíme. Naším hlavním průvodcem je Gonzálo.
Celkem pohodový chlapík, co trochu umí anglicky, ale o historii a architektuře
toho moc neví. Jeho oblíbeným termínem je Pacha Mama. Po krátké době nosiči
vaří oběd. Jdeme dál. Míjíme vesničky a ruiny zásobiště. Už za šera v 7 pm
jsme došli do tábora. Spali jsme nad řekou ve výšce 2900 m.n.m. Nosiči
prostřeli stůl na zemi, dali i svíčky, docela romantika. Večeře byla dobrá.
Krupicová polévka a rýže s bramborovou kaší a zeleninou.
10.den (čtvrtek 28.6.)
Bylo v plánu vstát v 6, ale zvládli jsme to až v 7 hod. Snídaně – opražené housky s máslem a marmeládou, kakao, káva, sušené mléko a maté. V 8 hod. odchod. Vyrážíme na nejtěžší část cesty přes Sedlo mrtvých žen ve 4.200 m.n.m. Po cestě žvýkám koku, je prý dobrá na žaludeční potíže, problémy s výškou, bolesti hlavy a mnoho dalších neduhů. Já jsem po ní měl docela dobrý pocit a totálně mrtvou spodní čelist i s jazykem. Cesta nahoru vede pralesem. Stromů ubývá a je čím dál tím větší zima, nakonec i námraza. V sedle jsme v 11 hod. Je tam vítr. Pak sestupujeme do bivaku. My rychlejší přicházíme ve 13 hod. Odpočíváme, lelkujeme, myjeme se a čekáme na zbytek výpravy. Nosiči s námi stále drží krok i když nesou na zádech trojnásobek toho co my.
Naše grupa čítá 27 lidí. Vyseparovaly se
z ní dvě skupinky. Ta první, podstatně lepší a schopnější zahrnovala
především nás 3, dva Francouze (Bertrámovi bylo tak 35, typický bohém,
přátelský, dlouhé vlasy a vousy, volný kočovný život…, jméno druhého si
nepamatuji, ale taky byl celkem v pohodě). Pak tu byli dva Rakušáci – Nick se svojí holkou,
kteří předtím žili asi rok v Severní Americe. Občas se k nám
hlásí 2 starší, ale sympatické Španělky. Skupinku uzavírají 3 praštěné
Američanky. Dá se s nima mluvit, a na Amíky
jsou dost pohyblivé. Jedna je z Minesoty, druhá z NY,
třetí už nevím. Druhá skupinka, pracovně nazývaná Issac team (čti
Ajzektým) je tvořena zřejmě Izraelci,
nepodařilo se nám hlouběji proniknout do struktury této veskrze fyzicky slabé
party. Vyznačují se především tím, že jsou všude poslední, pijou pivo za 10 Sol
a Colu a tahaj sebou brambůrky. Bágle jim musí nosit nosiči a nekamarádí
s náma.
Opět se myjeme v nedalekém potoce, dostáváme pozdní oběd, to již dochází i zchvácení Izáci. Jíme špagety s nedefinovatelnou směsí, rosolovitou polívku Perumix. Lelkujeme. V 6 hod. si dáváme popcorn a kafe. Čekáme na večeři a v 8 pm dostáváme kuře !!! s rýží a bramborovou polévku, pak ještě vegetariánskou omeletu a spát.
11.den (pátek 29.6.)
Vstali jsme v 6 hod, posnídali
ovesnou kaši a vyrazili. 1. zastávka byla u ruin nějaké tvrze. Bertrám
se trošku nepohodl s průvodcem, který kvůli nám preferoval angličtinu před
španělštinou. Pak jsme se dostali do sedla ve výšce 3500 m.n.m. Odtud jsme již
viděli Machu Picchu. Výprava se rozdvojuje, schopnější část (my) jde
ještě s hlavním průvodcem oklikou po zakázané, ale velmi krásné cestě.
Jako obvykle první docházíme do vesnice, v níž přespíme. Je tu docela
evropská hospoda. Máme zde rozlučkový večer, protože nás čeká poslední den
cesty, a pak už každý spí jinde. Nevyužili jsme sprchy za 5 Solů, ale zato se
dobře umyli v nějaké terasovité kamenné stavbě, kterou protékal potok. Pak
nás odtamtud vyhnali. Portýři nám udělají skvělou večeři a my si pak dáme ještě
pár piv. Tančí se, to Izákům jde. Je
tu ještě pár dalších výprav. Je zvykem vybírat peníze na portýry, moc toho
zřejmě od vůdce nedostanou, a tak si přilepšují tímto způsobem. My také nejsme
zcela z kamene a společně vydáme celý jeden Sol, až nám je naměkko
z toho jak jsme štědří.
12.den (sobota 30.6.)
Vstávali jsme ve 4 hodiny, protože chceme stihnout východ slunce nad Machu Picchu. Bylo to docela za trest, ale povedlo se. Potmě jsme sbalili věci a vyrazili na snídani do hospody. Byla výborná – čaj a koláčky. Pak jsme se již vydali na cestu. Před námi vyrazili asi jen Rakušáci. Nadávali jsme si, že jsme nevzali čelovku, protože byla fakt úplná tma a cesta byla po kamenech a schodech z kopce do kopce. Časem si člověk zvykl. Michala postihlo silné nutkání v sedací části těla a tak si šel odlehčit. V tom však již přicházely svěží holky Američanky a Michal byl nucen interupovat svou oblíbenou činnost a opustit post, aby si Amíci nemysleli, že … Stejně mu to nevyšlo, protože smrad byl cítit na sto honů.
Kolem 6:30 jsme dorazili na Machu
Picchu. Vyfotili jsme se s lamou, která tam byla doma a čekali asi
hodinu na východ slunce. Pak jsme odevzdali bágly do úschovny a
s průvodcem vyrazili na obchůzku. Jmenoval se Mauricio a jeho
oblíbenými výrazy bylo „For example“ (čti forexample) a „Ladies and gentleman“
(čti ladis and gen tle man oki doki). Michal s sebou tahal až sem
doutník, který dostal od kamaráda k svatbě. Schoval si ho na tuto památnou
chvíli. Vykouřili jsme ho asi za půl hodiny, docela jsme si ho vychutnali a
měli jsme i vděčné diváky. Pak nám bylo půl hodiny dost zle, ale přesto jsme se
na Radčin pokyn zvedli a nezahanbeni vylezli na Huyan Picchu. Tam
jsme potkali 2 Čechy, nějaké známé od
Radky. Cestou dolů jsem si rozbil sandály, a tak jsem zbytek sešel
bosky. Ještě jednou jsme se pokochali nádherou tohoto krásného kamenného místa.
Pěškobusem jsme zdolali cestu do Aqua Caliente. V mezičase jsme uvařili polívku. Byli jsme dohodnutí s Gonzálem, že se ještě uvidíme ve městě v hospodě Sayah Marca, kde nám vrátí peníze určené původně na vlak. Doběhli jsme tam v 15:00 podle plánu. Gonzálo nás samozřejmě nečekal, ráchal se v termálech. Nakonec však přišel a pod nátlakem nám prachy vrátil. Sehnali jsme ubytování za 14 Solů, byly trochu problémy s umístěním do pokojů, ale vše se nakonec vyřešilo. Jeden měl Michal s Radkou a jeden já. Využili jsme koupání v termálech. Bylo to skvělé. Několik bazénů s různě teplou vodou rezavé až hnědé barvy. Nejteplejší měla přes 37°C. A byla tam i čistá s 15°C. Strávili jsme rácháním 2 hodiny. Pak jsme si dali juice z čerstvé lisované pomerančové šťávy. Obešli jsme místní tržiště, trochu nakrkli domorodce při smlouvání cen a koupili jízdenky na vlak. Na večeři jsem byl ve městě. Dal jsem si na ulici za 1 sol opékané maso (snad z krysy) s bramborem – moc dobré. Pak ještě asi kilo banánů za pár šupů a byl jsem spokojen. Michal s Radkou byli v restauraci na menu za 15 Sol a konečně vyzkoušeli národní peruánský alkohol pisco sur. No a šli jsme na kutě. Bohužel až do 5 hod. hrála hudba, tak jsme z toho spaní moc neměli.
13.den (neděle 1.7.)
Vstávali jsme v 5:15, nevyspalí
kvůli diskotéce, psům a lidem pod okny na ulici. Fuck fuck fuck. Běh na vlak
nás docela probudil. Odjezd byl v 6:15. Průvodci z vlaku vyhání naše
nosiče i nosiče ostatních skupin. Chápeme to jako rasovou segregaci. Pravda je,
že asi neplatili. Jízda je příjemná, vlak se kýve ze strany na stranu, protože
je to úzkokolejka. Vystoupili jsme v Ollantamtambu. Odmítli jsme
několik velmi nevýhodných nabídek na odvoz taxíkem a busem jsme se přepravili
do Urubamby. Pak dále do Pisacu. Tady jsou zajímavé ruiny.
Procházíme bez placení vstupného. Během výstupu v ústraní vaříme polévku
(je tu zákaz rozdělávání ohně). Zbytky staveb jsou zajímavé, ale po shlédnutí Machu
Picchu už nás nic moc nepřekvapí. Je tu krásný výhled na městečko pod námi
s trhem vyznačeným modrými tečkami plachet nad stánky. Kupujeme jídlo i
jiné věci, já třeba gobelín s Inckým kalendářem. Přeplněným minibusem pak
jedeme do Cuzca. Stojíme skutečně občas na jedné noze a ještě ne na své.
Jsme z toho dost rozbolavělí. Intenzitou tělesného pachu jsme se již Peruáncům vyrovnali, takže tělesný
kontakt nám nevadí. V Cuzcu jsme se ubytovali znovu v Don
Diegovi. Nechce se nám shánět jiný hotel. Tento je docela levný a není tu
příliš hluk ani špína. Trochu nás mrzí, že pokoj nemá okna, ale aspoň tak není
velký rámus a prach z ulice. Pak jdeme koupit lístek na bus do Puna.
Ceny jsou 15-40 Sol.
Kupujeme samozřejmě za 15 Sol. Pak míříme k Viktorovi na jídlo.
Nemají menu, tak si v jiné restauraci dáváme pstruha za 7 Sol. Jídlo bylo
výborné, ale každý dostal jiný druh ryby. Unaveni jdeme spát.
14.den (pondělí 2.7.)
Po šesté nás vzbudily klaksony aut.
Pomalu pakujeme věci, snídáme polévku, čaj a vločky. Vyrážíme do města. Jen tak
bloumáme, pak jdeme na internet. Tato forma komunikace nám velmi vyhovuje. Je
levná, rychlá a ve větších městech není problém najít i více poloprázdných
internetových kaváren. Navíc můžeme projít pár českých serverů a ukojit hlad po zprávách z domova.
Dnes se chceme podívat po památkách nad Cuzcem. Stoupáme k muzeu, stojí tu ale všude kontroly a chtějí po nás 6 USD za vstupenku. Tak to rozhodně nedáme i když tím přicházíme o možnost spatřit Saksaya Huaman a další památky. Ani žádná obcházka výběrčích nám totiž nepomáhá. Jsou všude. Otáčíme a jdeme zpátky na náměstí. Bloumáme, kupujeme cetky a zabíjíme čas. Večeříme u Viktora. Pak v hotelu vyzvedáváme věci. Casero nám dohodl u známého ubytování v Punu, jsme zvědaví, jak to vyjde. Ve 21:00 vyrážíme busem s nápisem Power. Cesta celkem jde, většinu prospíme.
15.den (úterý 3.7.)
Kolem páté hodiny jsme v Punu. Vzbudí nás volání „Tres Checoslovakia!“. Ano, skutečně na nás čekali maníci z hostelu Manzano, kam nás doporučil předchozí casero. Ani jsme se nesnažili najít něco jiného. Nejen, že jsme byli ještě ospalí, ale když už na nás čekali a navíc hotel byl za 10 Sol i se snídaní. A docela příjemný.
Hlavní atrakcí je jezero Titicaca.
Kolem sedmé nás vezou do přístavu, kde už čeká loď. Průvodce je docela dobrý
chlapík. Dá se s ním bavit, je to asi 20-letý student univerzity, umí trochu
anglicky a snaží se nás naučit pár slov Aymara. Jsme taková sbírka
turistů – my tři Češi, nějací starší
manželé, Japonka; není vůbec hezká,
ale dělá ve vývoji Sony a umí anglicky, a tak se s ní dávám později do
řeči. Pak tady je nádherná (přinejmenším docela hezká) Argentinka Fernanda, ale o té až později. Dál ještě nějací
mladí, ale ti už nějak nevybočují, proto si je moc nepamatuju. Podíváme se na
plovoucí ostrovy, jsou celé uměle vybudované z rákosu, stále na nich žijí lidé,
dnes jen proto, aby ukázali, jak to tu fungovalo dřív a vydělali na nás ňáký
háky. Mají tu i rákosový člun. Chtějí za něj ale děsný prachy a taky z něj trčí
igelit. Takže zase nic úplně původního. Jsou tu plameňáci. Ženský prodávají
děsný cetky. Plujeme dál směrem k Bolívii. Na jednom z nádherných
ostrovů zastavujeme. Po šplhání do pěkného krpálu si dáváme oběd. Je drahý, ale
dobrý. Průvodce nám líčí životní zvyky zdejších domorodců, zajímavé je hlavně
jejich oblékání před svatbou a po. Ženské tady pletou hezké věci z vlny. Je
odpoledne a tak jdeme zpět na loď. Od této doby se věnuju hlavně Fernandě,
hezké Argentince. Ostatní mastí
karty, a tak cesta vesele ubíhá. Kolem šesté večer jsme v přístavu. Poslední
foto a pusa s Fer a jdeme do hotelu. Ve městě ještě kupujeme lístky na
zítřek do Arequipy. Večeříme. Pak ještě na internet. Před pár dny jsme
se bezvýsledně snažili spojit s naším velvyslanectvím v Limě ohledně
bližších informací o zemětřesení (jako třeba jestli už se dá dojet do Arequipy
a kudy).
16.den (středa 4.7.)
Vstáváme v 6:30, balíme věci. Lehká snídaně (houska, jogurt a káva) je v ceně. Jdeme na autobus, který vyjíždí v 8:45 místo v 8:30. Cesta je celkem dobrá, jen místy objíždíme díry a spadlá svodidla. Z neznámého důvodu jedeme značnou oklikou. Projíždíme přes město asi nejvíce poničené zemětřesením - Tacnu. Lidé tu spí ve stanech, je nám jich líto. Ve 20:00 jsme v Arequipě. V doporučeném hotelu Sleeping indian nás nikdo nečeká. Hotel je totiž poničen zemětřesením a tudíž k bydlení nezdravý. Po půlhodinovém hledání a vybírání ve stylu „tento je moc drahý, tu nás nemají rádi, tady bude rambajs, tady už je a navíc švábi“ nacházíme hotel s názvem Chasquick. K večeři si dáváme velmi dobré na uhlí grilované kuře za 4 sol. Znaveni usínáme.
17.den (čtvrtek 5.7.)
Uvařili jsme snídani a vyrazili do ulic.
Než jsme stihli ocenit zajímavost konstrukce nového autobusového nádraží
v Arequipě, měli jsme možnost na vlastní oči posoudit kvalitu její
statiky. Přišla totiž další vlnka záchvěvů půdy. Vyběhli jsme z nádražní
haly docela rychle ven. Přeci jen, jeden nikdy neví, i když ta masa betonu nad
hlavou přežila těch téměř 8 stupňů zcela bez šrámu. Peruánci tvrdí, že po hlavní vlně přichází obvykle další, menší
zemětřesení, která už většinou nic nezpůsobí, a tak to je i teď - po 1. vlně
jsme zaregistrovali ještě další 4 v různých místech. Asi to nějak souvisí
s relaxací napětí v půdě, ale nechci moc mlžit, tak ať to radši
vysvětlí někdo, kdo tomu rozumí.
Na stáncích s jídlem nás zaujal nápis „Peros caliente“[4]. Mikrobusem se dostáváme do centra. Mnohokrát musíme odhánět náhončí na jídlo. Tito pikolíci stojí u každé restaurace s menu v ruce a lákají nevědomé turisty na to zaručeně nejlepší a nejlevnější jídlo široko daleko. Ke cti jim slouží, že umí aspoň trochu anglicky. Zaujali nás pouliční směnárníci s nápisem Dolarez na zádech, raději jsme ale odolali pokušení. Navštívili jsme klášter svaté Katalíny. Za 3 Sol si dáváme vynikající oběd – polévku s pařátky a obvyklé kuře s rýží. Dojem kazí jen švábi na wc. Prohlížíme si trh a kupujeme jízdenky do Cabanaconde. Čeká nás dlouhý večer v nádražní budově neboť bus odjíždí ve 2 hod. ráno. Hlavně, že ušetříme za spaní v hotelu. Ve 21 hod. večeříme, od místních jsme odkoukali vhodné polohy pro spaní na umělohmotných křeslech, které jsou vytvarovány tak, aby v nich zaručeně nešlo zaujmout jinou polohu než je vzpřímený sed. Až hlídač nás při močení u zdi upozornil, že použití baňo (wc) je v ceně jízdenky – neuvěřitelné.
18.den (pátek 6.7.)
Po půlnoci nás budí noční hlídač a chce po nás jízdenky a
pasy. Znovu usínáme, před druhou hodinou nás budí znovu na autobus. Následuje příšerná
„bumpy“ cesta. V autobuse je tím větší zima, čím výše 
jsme. Řidič pouští nějaký akční americký
film na plné pecky. Peruánci mají
v hlasitém hluku velkou zálibu. My tak moc ne, chce se nám spát a stejně
je to španělsky. Drncání autobusu po špatné cestě v nás evokuje myšlenky
na možné poškození chasis tohoto vpravdě historického a značně přetíženého
vozidla. Myslím, že s podobným použitím a dobou provozu konstruktéři
rozhodně nepočítali. Zastavujeme v Cruz del Condor. Je to vyhlášené
místo na pozorování kondorů. Vůbec se neukázali, asi ještě chrápou. Škoda, kdo
by nechtěl vidět největšího ptáka na světě. V 8:00 přijíždíme do Cabanaconde.
Rozhlížíme se, sbíráme věci a po několika iteracích dosahujeme stezky. Ta v první části vypadá jako koryto potoka vyplněné odpadky, česky smetiště. Peruánci rozhodně nezvládli adaptaci na vymoženosti naší civilizace bezchybně. Starosti s odpadem si nedělají, dříve vše co vyhodili, sežrala zvířata, nebo to uschlo, případně shnilo. Ne tak konzervy a hlavně plasty. Snídáme na hraně propasti s výhledem na prý nejhlubší údolí na světě – Canon de Colca. Rozhled do okolí je nádherný, okolní hory jsou skalnaté, ve spodní části porostlé, na vrcholcích je sníh. Náš cíl leží 1 km pod námi. Vyrážíme na 2,5 hod. trvající pochod po příkré stezce zčásti pokryté sutí, zčásti skalnaté. Potkáváme stařečka s mladíkem a oslem. Zajišťují do údolí dopravu jídla. Je nám docela teplo, slunce pálí. Všude kolem velké kaktusy. Jdeme kolem velmi silně páchnoucí hromádky něčeho, co vypadá jako vnitřnosti – asi to co zbylo po kondoří hostině. Pod námi vidíme dva modré obdélníky - neuvěřitelné, jsou to bazénky s vodou. Přicházíme do oázy. Tak to je skutečná odměna za namáhavý výkon a hlavně cestu autobusem. Údolí říčky Colca je úrodné, travnaté, je tady dost velká rovná plocha na postavení stanů. Přes den se dá dobře vegetovat ve stínu stromů. Vítá nás jakýsi mladý „majitel toho všeho“, který po nás chce peníze za nocleh. Nabízí spaní v chýši, to odmítáme a platíme jen za stan. Je tu několik gringos, jejich počet postupně roste a zase klesá. Pak taky dvě docela pohledné holky asi z Arequipy, které se vydávají za Francouzky a flirtují s kým to jde. Stavíme stan a lelkujeme (každý 8 – 10 lelků). Pak se jdeme vykoupat do většího bazénku. Má tak 5 x 8m a hloubku asi 1,5m. Vody je tu dost. Vytéká ze skal a je příjemně vlažná a čistá. Tak takhle nějak si představuju ráj. Žádná technika, elektřina a jiné vymoženosti civilizace. Dojem lehce kalí jen psi, kteří stále něco loudí a majitel, který chce za špagety s masem (trocha obarvených nudlí s pár kolečky párku) asi 5 Sol. Slunce zde zapadá před pátou hodinou. Dávám se do řeči s nějakým Španělem. Jmenuje se Carlos, je mu asi 27 let. Po pár letech nechal práce a dal se na cestování. Je tu s průvodcem a lozí po horách. Ráno chce taky něco podniknout, vstává ve 3. My si ještě zahrajeme karty při svíčkách a jdeme spát.
19.den (sobota 7.7.)
Asi ve 4 hodiny nás budí zemětřesení. Odhadujeme ho na 5 stupňů. Preventivně vybíháme ze stanu. Asi 5 minut se v dáli sype kamení. Máme štěstí, že oáza je dost daleko od strmých svahů, a tak k nám žádná suť nedopadne. Myslím ale na Carlose, ten je na tom asi hůř. Touto dobou je už ve skalách. Obloha je krásně hvězdnatá, těžko někde vidět jasnější svit hvězd. Pod námi šumí říčka. Je to silně romantické.
Vstali jsme kolem šesté a v sedm jsme
vyrazili. Cesta nahoru nám docela šla. Zvládli jsme ji v potu tváře za 2:15
hod. V Cabanaconde jsme ještě stihli autobus v 9:30. Jel jím i živý
a zdravý, trochu pobledlý Carlos, který výlet do hor vzdal. Těsně ho to
prý minulo. Kolem dvanácté jsme přijeli do Chibai, kde byla zastávka.
Tam jsme špatně interpretovali řidičovu informaci o době odjezdu. Polehčující
okolností je, že jsme se na to ještě zvlášť ptali Carlose a ten zpětně
řidiče. Očekávali jsme, že jako Španěl aspoň trochu španělsky rozumí a tak jsme
vyrazili na oběd. Byl velmi levný, 2,5 Sol. Docela ušel – polévka s rýží,
kuřecími zbytky a škeblemi. Nutno podotknout, že se k nám chovali jako
ke gringos, domorodce obsloužili
dřív, ochotněji a měli větší porce. Autobus na zastávce už bohužel nestál.
Odjel i s našimi batohy. Asi půl hodiny trvalo, než jsme pochopili a
akceptovali tuto realitu. Ochotný zřízenec cestovní kanceláře Andalusia
po použití slovníku pochopil naši situaci a zajistil nám odjezd dalším
nejbližším busem. Zavolal také na nádraží v Arequipě, aby nám tam
zavazadla a Radčinu flisku uložili.
To bylo radosti po opětovném shledání s našimi věcmi. Peruánci se zachovali velmi korektně, nic se neztratilo, nic neponičilo. Dali jsme jim 1 Sol jako úschovné. Ubytovali jsme se opět v hotelu Chasquick.
20.den (neděle 8.7.)
Pod okny nám vyhrávala živá hudba až do 5 hod. ráno, kdy ji vystřídalo menší zemětřesení, v pořadí již čtvrté. Sbalili jsme se, koupili lístky do Limy a vyrazili na internet. Podívali jsme se také do místního parku na kolotoče a jiné atrakce. Potkali jsme naše kámoše Frantíky z Machu Picchu. Radka při čekání před internetovou kavárnou zažila menší incident s malým drzým Peruáncem, který šel kolem a sebral jí z hlavy kšiltovku, poté co na něj zakřičela a od rozepsaného mejlu vyběhl Michal, tak bez omluvy čepici vrátil. Pak jsme se ještě byli projít městem, udělali pár snímků na náměstí – je velmi hezké. A odešli jsme na nádraží. Bus měl mít odjezd buď v 16:30 nebo 17:00. Uvádí tam někdy více údajů a my nikdy nepochopili, který je správný. Nakonec jel v 17:15. Cesta v moderním busu společnosti Viva byla pohodlná, v ceně byla i dobrá večeře.
21.den (pondělí 9.7.)
Jedeme po popraskaných cestách, občas objíždíme kamení nasypané na vozovku. Jen sem tam je cesta zčásti sesutá, na cestách pracují odklízecí čety, to nejhorší je již odstraněno a začíná se budovat. Autobus ale asi 16x zastavil ze zcela neznámých důvodů. Přijíždíme do smogem pokryté Limy. Podle průvodce tady toto počasí nazývané guria trvá půl roku. Téměř konstantní teplota kolem 20°C, slunce skoro nevysvitne, občas drobně mrholí. Dle doporučení LP se po chvíli bloudění ubytováváme v hotelu Espaňa. Hotel je zajímavý, je tu poměrně hodně turistů ze všech koutů světa. Zcela nahoře je kavárna s prosklenou střechou, květinami a ptáky. Ve vitrínách tu mají různé zajímavosti, jako třeba mumii dítěte.
Jdeme se podívat do města. Navštěvujeme katakomby
u svatého Franty. Byli tu pohřbíváni všichni lidé, kteří tu zemřeli, a to
až asi do roku 1800. Je tu spousta kostí uložených ve studních. Žádný zápach.
Dalším cílem je muzeum zlata. Inkové byli mistři nejen ve sběru
(dobývání) zlata, ale i v jeho zpracování. Je to jedna z největších
kolekcí tohoto druhu na světě. Je toho prostě spousta a těžko vše pořádně
prohlédnout. Navíc jsou zde také další sbírky, především zbraně, tkané látky a
koberce. Rozhodně doporučujeme toto muzeum navštívit.
Zpáteční cestu jsme absolvovali veřejnou dopravou. V Peru je zcela neorganizovaná a živí se jí spousta lidí. V různých městech vypadá různě. Někde jsou časté taxíky, třeba v Limě je často vidět malá autíčka Daewo. Použití nekvalitního paliva v motoru, který je konstruován pro použití benzínu s vyšším oktanovým číslem, způsobuje typicky klepavý zvuk (detonační spalování). Také tu je hodně dodávek a minibusů. Jinde může být časté třeba použití motorizovaných tříkolek.
Brouzdáme městem, obědváme a obdivujeme vodní díla. Pak jdeme na trh. V hostelu jsme se ubytovali v pokoji se sedmi postelemi, bohužel zde nebydlí Sněhurka, ale nějaká sice mladá leč chrblající slečna.
22.den (úterý 10.7.)
Vstali jsme v 7 hod., na zbytku plynu jsme udělali čaj a rozloučili se s bombou. Navštívili jsme ruiny Pachacamac, rozsáhlé to sídliště dřevních obyvatel zdejšího kraje. Dá se tu strávit dost času a je tu i pěkný výhled na blízké ostrůvky, k nimž se pojí legenda o nějaké mořské panně. Pak jsme byli v muzeu De la nacion - proti Muzeum de oro to bylo dosti slabé. Prošli jsme se naposledy městem a zamířili do hotelu. Tady jsme potkali nějakého Čechorakušana studujícího ve Španělsku. S ním jsme strávili následujících pár hodin.
Po večeři jsme zamířili na letiště. Odlet
byl kolem sedmé hodiny a nemělo smysl na těch pár hodin jít spát a platit
hotel. Jeli jsme taxíkem a cesta byla v pohodě až na to, že při nájezdu do
kruhového objezdu taxikář přehlídl zprava jedoucí vozidlo a málem se s ním
střetnul. Nebyl by to asi pro mne příjemný kontakt, jelikož jsem seděl vpředu a
napravo a obě auta jela dosti rychle. To bylo asi naše největší riziko za celou
cestu v Peru, pokud nepočítám zemětřesení a cestu dodávkou do Cuzca.
Jinak musím říci, že řidiči v Peru jezdí rychle, ale bezpečně.
První nabourané auto jsem viděl až v Praze. Zajímavý je způsob
průjezdu křižovatkou neřízenou světelnými signály. Řidič jede běžně padesátkou
a v určité vzdálenosti od křižovatky začne zběsile troubit, pokud nikdo
troubení neopětuje, tak bez brždění projíždí. Také je zajímavé řazení do
odbočovacích pruhů na křižovatce. Pokud chce například řidič jedoucí v levém
pruhu odbočit doprava, tak prostě začne blikat, tlačit se do aut v pravém
pruhu, případně spolujezdec vystrčí ruku a mává s ní, dokud auta
v pravém pruhu nezastaví a nepustí ho.
V očekávání dlouhé noci jsme se uložili na zemi ke spánku. Podařilo se však nevídané – přebookovali nám letenku na 3 hodiny a tak jsme letěli dříve. Mělo to dvě zásadní výhody. Jednak jsme nemuseli trávit noc na letišti a navíc nám zbylo o to více času na prohlídku Miami.
23.den (středa 11.7.)
Odbavení proběhlo poměrně hladce. Let byl
docela v pohodě, ráno jsme přistáli na Miami. Nejvíce nás lákala
pláž, tak jsme se tam vypravili. Jeli jsme autobusem na South beach.
Sice zrovna nebyla sezóna, to nám ale vůbec nebránilo v tom, abychom
vlezli do vody o teplotě asi 28°C a zaplavali si. Vzduch měl taky tak nějak a
byl dost vlhký. Vyžahli jsme pár piv, co nám zbyly z letu a zajedli je
sýrem. Totální pohoda. Pak nás ale vyhnal plavčík s tím, že asi přijde
bouřka. Na Miami je vše do puntíku upraveno, všude všechno funguje,
prostě úplný opak Peru. Na druhé straně mi lidé připadají takoví nějací
divní, moc se nebaví, je tu dost totálně fat boys. To v Peru byli
lidi sice chudí (ekonomicky i tělesně), ale víc v pohodě. Z pláže
jsme se vypravili pěšky do centra. Zastihl nás pořádný déšť, ale bylo teplo a
taky jsme už byli u konce putování, tak to ani moc nevadilo. K večeru jsme
zamířili zpět na letiště a podnikli let domů. Odbavení bylo bez potíží, odlet
ve 20:30.
24.den (čtvrtek 12.7.)
Přílet do Londýna v 10:15. Odlet v 18:00, přílet do Prahy ve 20:55. Ještě jsme stihli zajít na pivo, které formálně uzavřelo tuto veskrze úspěšnou výpravu, a pak už jsme se rozjeli do svých domovů.